Odpověď je jednoduchá. Těžce. Problémů při focení je víc než dost. Pokud chcete detailní záběr, tak potřebujete teleskop s opravdu velmi dlouhým ohniskem a vhodné místo na focení. Problémem většiny míst je znečištění ovzduší jak světelná, tak i částice v atmosféře. Nejlépe tedy uděláte, když s přístrojem vylezete na nějakou vysokou horu mimo civilizaci. Bez stativu se rovněž neobejdete. Expozice se pohybuje od 10 sec až po 2 min. Záleží jak moc světlý objekt fotíte. U delších expozic je problém ten, že stativ sice umožní nepohnutí fotoaparátu, ale přeci jen za 2 minuty se Země vůči vesmíru pootočí a objekty budou mírně rozmazané. Zároveň se bude projevovat Dopplerův efekt. Zdroj vysílaného signálu (světla) se vzhledem k Zemi vzdaluje a proto vzniká rudý Dopplerův efekt. Případné zájemce o vysvětlení nasměruji na Wikipedii. Tento efekt vyeliminujete částečně filtrem, anebo následně ve fotoeditoru. Stativ doporučuji zatížit. Lepší stativy mají možnost zavěšení závaží pro větší stabilitu. Na stativu musíte rovněž fotit se zpožděním spouště, protože jinak by stisk spouště způsobil rozmáznutí obrázku, tím jak tlakem prstu rozhýbete fotoaparát. Samozřejmě, že čím delší ohnisko, tím větší problém. Tímto způsobem vyfotíte Měsíc, Mléčnou dráhu a podobné objekty. Ale to mi moc nestačilo a chtěl jsem víc.
K tomu všemu má digitální zrcadlovka už pár týdnů není má. Patřila do skupiny věcí, které rozprodávám. A navíc, chtěl jsem fotit objekty vzdálenější. Rozhodl jsem se použít profesionální teleskop. Za pomoci University of Bradford jsem v rámci jejich podpory amatérským astronomům mohl použít jejich teleskop na Tenerife. Nastavit správnou expozici a filtr, přesto že jsem dostal pár rad do začátku bylo celkem komplikované. Fotit souhvězdí, planety a Měsíc bylo celkem snadné. Ale vyfotit mlhoviny je náročné a výsledky mé práce snad raději publikovat nebudu. Jako limit mých schopností zatím vidím galaxie, a příklad fotky přikládám.
Rozhodně není smyslem článku naučit fotit noční oblohu. Na netu jsem našel daleko fundovanější fotografy, co se zrcadlovkou fotí velmi pěkně. Tak snad až budu mít opět zrcadlovku a hlavně objektiv s delším ohniskem, tak se do toho opět pustím. Zatím využívám pomoci jiných teleskopů, které mám občas na pár snímku zapůjčeny. Článek vznikl hlavně proto, že po mnoha zkažených snímcích konečně mám nějaké výsledky, ze kterých mám radost.
Tak snad si mých fotografických schopností hvězdných objektů všimne jedno mamutí nakladatelství v souhvězdí Malého medvěda a zaměstná mne jako mezihvězdného fotografa. Pro ty z vás, kteří toto nakladatelství neznají, ocituji úvodní část jedné knihy, ze které se dozvíte o jaké nakladatelství jde.
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad. Hlavní problém této planety spočívá, v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly. A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně, dokonce i majitelé digitálních hodinek. Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na stromy kdy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech. A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najedou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu, tentokrát by to bylo fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet. Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena. Toto však není její příběh. Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků. Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha, na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná. Možná že jde dokonce o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel. Je to kniha nejen pozoruhodná, ale i velmi úspěšná, je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutabilnější než trilogie filoyofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je vlastně ten Pámbů zač? V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti, neboť, ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných, má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE!
Adam Douglas, Stopařův průvodce po Galaxii